Hrad Potštejn

Hrady a zříceniny

výlety Orlické hory

Výlety s dětmi
Když se z dálky díváte na ruiny Potštejna, vypínající se na zalesněném kopci, k jehož úbočí se po staletí choulí malebná vesnička, těžko uvěříte, že kdysi mohl hrad co do významu a majestátu směle konkurovat kterémukoli opevněnému stavení
v Evropě. Představu o velikosti někdejšího hradního areálu si při prohlídce zříceniny uděláte sotva. Raději se vydejte na procházku po naučné stezce, věnující se fortifikačnímu systému. Teprve až vás zabolí namožené svaly na nohou
, uvěříte Potštejnu někdejší majestát. A když už k němu máte patřičnou úctu, je pravý čas zamířit nahoru, ke čtvrté hradní bráně. Z prvních tří toho moc nezbylo.
K hradu se váže mnoho pověstí. Vybrali jsme alespoň jednu z nich. Ostatní najdete na odkazu pod obrázkem.
Bylo nebylo. Na hradě Potštejně sídlil ve 14. století odbojný rytíř Mikuláš, který se svými kumpány trýznil okolí. Přepadával kupce, loupil a kradl, požadoval za zajatce výkupné a dobýval okolní tvrze. Ke svému počínání neměl důvod dobrý, ale ani ne úplně špatný – šlo o rodinnou mstu. Oko za oko, zub za zub – to byl železný zákon středověku.
Na celé pověsti je nejzajímavější to, že rytíř Mikuláš skutečně existoval. Byl příslušníkem rodu Drslaviců, jenž Potštejn založil. Jeho otec, Procek V., se roku 1310 vydal na sněm české šlechty do Prahy. Velmi se nepohodl s jakýmsi německým pražským měšťanem a byl při příští návštěvě hlavního města zabit. Mikuláš dlouho neváhal a svého otce pomstil, tím si však vysloužil zlobu krále Jana Lucemburského. Ten ho nějakou dobu věznil, podrobil finančním pokutám, a nakonec poslal do Říma na „očistnou“ pouť. To bylo na hrdého Mikuláše trochu silné kafe. A tak se stal loupežníkem.

Není divu, že se na hrad brzy vypravilo královské vojsko. Vedl jej kralevic Karel, budoucí slavný český král Karel IV. Jak píše ve svém životopise, přestože byl Potštejn považován za nedobytný, dobyl jej, srovnal se zemí a pod ruinami hradní věže pohřbil odbojného Mikuláše. Povídá se, že rytíř si za čas krádežných výprav nastřádal velké bohatství. To mělo být navždy zasypáno kdesi ve sklepení tajemného hradu stejně jako jeho hrdá a vzpurná duše.
K povídačkám o pokladu přispěl tajemný latinský nápis, vytesaný v kameni, zasazeném v nároží paláce. Jeho historie je skutečně podivná; nikdo pořádně netuší, kde se tady vzal a jaký význam má jeho umístění. Pravděpodobně vznikl za doby Jiřího z Poděbrad a byl původně osazen na výšku v průčelí okna či dveří. Teprve roku 1962 rozluštil téměř nečitelná slova uznávaný profesor Bohumil Ryba
. Na kameni se prý píše: Signata thau postes deitas exterreat hostes – Bůh nechť zastraší nepřátele. V 18. století si nápis špatně vyložil tehdejší majitel potštejnského panství, hrabě Jan Antonín Chameré. Četl: Signata instes caritas extirat hostes – Dbej znamení, láska vyhladí nepřátele. Citát si objasnil po svém a začal hledat ukrytý poklad. Za tím účelem rozbořil polovinu už tehdy zchátralého hradu, ale nic nenašel. Jeho příběh inspiroval spisovatele Aloise Jiráska k sepsání románu Poklad. Inu, alespoň k něčemu bylo to snažení dobré.
Mimochodem, hrabě Chamaré neúspěšně hledal potštejnský poklad asi pětatřicet let. Mimo jiné jej vedly prapodivné šifry, vytesané na pozůstatcích středověkých zdí – jak se
později ukázalo: obyčejné kamenické značky, které byly v gotice velmi oblíbené. Romantici však dosud tvrdí, že dělníci Jana Antonína nakonec na Potštejně našli tajné dveře k pokladu. Byly starobylé a bohatě zdobené. Když se však kdosi odhodlal a chtěl vzít za kliku, objevil se na nich ohnivý nápis: Ještě není čas! Poté se zpoza vrat
ozval děsivý řev a úpěnlivý nářek a kopáči vzali nohy
na ramena. Vyděšený hrabě nechal dveře zazdít a na potštejnský poklad zapomněl. V některé z tajných chodeb, z nichž nejdelší vede až do přes pět kilometrů vzdálených Litic, třeba klenoty odpočívají dodnes.
Neztrácejte naději! Záhadě nahrává dnešní umístění kamene s tajemným nápisem. Původně šlo o obyčejnou nábožnou průpovídku, která měla hrad uchránit před nepřáteli. Patrně v době Pernštejnů byl však kámen přemístěn dost atypicky. Ačkoli patřil někam do průčelí, ke vjezdu, umístili jej stavitelé do rohu paláce. Proč? Buď neuměli latinsky… nebo chtěli budoucím generacím skutečně NĚCO naznačit…